Slovo psychologa pro pozůstalé
Vážení pozůstalí, předem přijměte moji upřímnou a hlubokou soustrast nad ztrátou milované osoby a účast na Vašem zármutku. Michaela Blatná
Ztráta blízkého člověka v důsledku dopravní nehody je pro pozůstalé otřesnou – traumatizující událostí. Přichází náhle, nečekaně, „jako blesk z čistého nebe.“ Ve vteřině je vše jinak. Jak se s touto skutečností vyrovnat, jak ji přijmout, jak žít dál…? Neexistuje jednotný návod, podle kterého by se pozůstalí mohli řídit. Každý člověk je jiný - co pomůže jednomu, druhému pomoci nemusí. Podělím se s Vámi alespoň o rady z odborné literatury, o osobní zkušenosti a zkušenosti našich klientů.
Období smutku (truchlení) může pozůstalému přinést např. pocity, které ještě nepoznal; mohou být velmi silné intenzity a třeba i protichůdné. Jsou však zcela normálním důsledkem obrovské bolesti, žalu. Smutek po smrti blízké osoby je zcela přirozený a je na místě, ale existuje určitý rozdíl v tom, jestli zemře přirozenou smrtí starý nemocný člověk nebo jestli tragicky skončí život mladého člověka, či rodiče malých dětí.
Jaké pocity pozůstalí nejčastěji sdělují?
V oblasti psychických příznaků např.
Pocit bezmoci a beznaděje
Pocit osamělosti
Pocit neskutečnosti
Pocit nejistoty
Pocit nenávisti
Pocity viny
Výrazné emoční projevy – pláč, křik, smích
Podrážděnost
Uzavřenost
Problémy se soustředěním
Snížená pracovní výkonnost
Nadměrná aktivita
V oblasti tělesných příznaků např.:
Bolesti hlavy
Bolesti zad
Napětí svalstva (tuhnutí)
Bušení srdce
Zrychlený dech
Nadměrné pocení
Zažívací potíže
Sucho v ústech
Nespavost
Neopodstatněná únava
Celkové vyčerpání organismu (zhroucení, kolabování)
Nechuť k jídlu
Snížený sexuální zájem (převážně u žen)
Zvýšený sexuální zájem (převážně u mužů)
V oblasti chování a reagování např.:
Ztráta zájmů
Odmítání kontaktů
Porucha vnímání času
Nepochopitelné sny
Hledání pozůstalého
Hovor se zemřelým
Všechny výše jmenované pocity se u pozůstalého nemusí objevit, ale většinu z nich potvrzují i naši klienti. Každopádně se jedná o velmi bolestivý, ale normální proces. Možná se může zdát, že slovo „normální“ v souvislosti s prožíváním zármutku je zmiňováno zbytečně často. Vycházím však z praxe, kdy pozůstalí se často ptají: „….a je to normální, že ještě po dvou letech od smrti mého syna, partnera… jsem na tom stále stejně jako na počátku?“ nebo: „….je to půl roku od pohřbu, ostatní kolem už nějak fungují a já zjišťuji, že se hroutím, že až teprve teď mi dochází, že můj/moje…. už tady není a nikdy nebude…“
Smutek jako proces vyrovnání se se ztrátou blízké osoby je někdy zaměňován s depresí, a to hlavně v případě, když se pozůstalí obrátí na psychiatra. Ve velké většině klienti sdělují, že psychiatr smutek označí depresí a nasadí antidepresiva a příliš se nezajímá o pocity pozůstalého. Prožívání v době zármutku je velmi podobné prožívání, příznakům depresi, jak je uvedeno v následujícím přehledu. Obecně mezi odborníky, kteří pracují s pozůstalými, platí, že by pozůstalí neměli být medikováni. Nepříjemné pocity a projevy se medikací možná potlačí, ale bolest ze ztráty se nevyléčí. Ze zkušeností, které sdělují pozůstalí, však vyplývá, že ani toto „pravidlo“ nelze jednoznačně uplatňovat. Dá se říci, že k nalezení cesty k překonání zármutku či vyrovnání se se ztrátou blízké osoby, si dojde většinou každý sám. Může se nechat inspirovat, může si nechat poradit, může se nechat vést a během této cesty zjistí, co pomáhá.Zármutek je třeba prožít a odžít.
Jak se například v odborné literatuře rozlišuje deprese od zármutku?
Deprese
Pláč, váhový úbytek, snížené libido, nespavost, podrážděnost, zhoršené soustředění, sociální stažení.
Sebeobviňování, snížené sebevědomí, pocity špatnosti a bezcennosti.
Časté jsou sebevražedné myšlenky.
Patologická identifikace se zesnulým, popř. podvědomá agrese vůči němu.
Příznaky se nezmenšují, mohou se naopak zhoršit a přetrvávat po letech.
Nepomáhá podpůrná terapie a ujišťování, odmítání sociálních kontaktů.
Léčba antidepresivy je účinná
Zármutek
Pláč, váhový úbytek, snížené libido, nespavost, podrážděnost, zhoršené soustředění, sociální stažení
Sebeobviňování – pocit viny, že bylo možné ztrátě zabránit (např. Měl/a jsem tam jet já, ale na poslední chvíli se situace změnila. Proč jsem ji/je nezdržel/a? atp. Pocity zbytečnosti mohou a nemusí být přítomny (záleží na vztahu k zemřelému a okolnostech úmrtí; pocit zbytečnosti a zmaru silně prožívají pozůstalí rodiče)
Sebevražedné myšlenky jsou vzácnější
Příznaky s časem odeznívají, ale mohou přetrvávat roky
Může pomoci psychická podpora, sdílení se stejně zasaženými pozůstalými, sociální kontakty. Osvědčila se konkrétní praktická pomoc.
Léčba antidepresivy není účinná ve smyslu zbavení se bolesti ze ztráty blízké osoby, ale může pomoci lépe zvládat běžné situace (chod domácnosti, práci, komunikaci s ostatními), ať už krátkodobě či dlouhodobě nebo dokonce i celoživotně.
Jak už bylo uvedeno výše, zármutek je proces, a i tento proces prochází určitými stádii. V literatuře se uvádí několik dělení; pro názornost vybírám např. dělení Parkese (1972):
1.Otupělost – člověku je vše jedno. Není proč jíst, není proč vstávat, dobré by bylo vše zaspat.
2.Touha po hledání a popírání trvalosti ztráty – člověk může mít pocit, že s ním zesnulý je, že chodí po pokoji, slyší jeho hlas, zahlédne ho na ulici, zdají se mu o něm živé sny. Pozůstalí se zde často vyjadřují, „jestli se snad už docela nezbláznili?“
3.Rozvrat (dezorganizace) – zesnulý chybí prakticky. Jeho role v domácím a pracovním provozu nemá kdo zastat. Přítomná může být ochablost a pocit bezmoci.
4.Nový řád, obnova – zesnulý dostává své nové místo ve vzpomínkách a vyprávění.
Důležité je však upozornit, že tento proces je velmi individuální s ohledem na okolnosti úmrtí blízké osoby a z časového hlediska u pozůstalých po obětech dopravních nehod nelze jednoznačně stanovit žádný limit.
V procesu zármutku byly popsány Wordenem (1983) kroky, které by pozůstalý měl učinit:
1.Přijmout ztrátu jako skutečnost
2.Zažít bolest zármutku (jeden z nejdůležitějších, protože člověk by měl mít dostatek prostoru k tomu, aby si mohl dovolit být jiný i na veřejnosti – např. nevýkonný, smutný, nápadný)
3.Přizpůsobit se situaci, prostředí, kde blízký člověk už není.
4.Ukončit vztah se zesnulým a vložit energii do nových činností a vztahů.
Jde o velmi těžkou fyzickou i psychickou práci, kterou PhDr. Špatenková nazývá „výstupem na vysokou strmou horu hoře.“ Kterýkoli z těchto úkolů se může stát nepřekonatelným, protože kdykoliv se může pozůstalý vrátit zase o krok zpět a již jednou zdolaný úsek bude opakovat, což pozůstalí sami dost často sdělují: „….už jsem si myslel/a, že jsem z nejhoršího venku, ale zase mě to vrátilo na začátek…“ Takovými okamžiky bývají různá výročí, jednání na úřadech, konfrontace s podobným případem ad. Na překážku mohou být např. příliš brzy rozveselující přátelé a členové rodiny nebo mohou pozůstalého provázet pocity viny, zrady vůči zesnulému.
Smrtí blízké osoby ztrácí člověk část sebe sama. Proto se cítí tak osamocen, i když se má s kým o bolest podělit. Pozůstalý má právo dělat, co sám chce, ne co chtějí ostatní. Bolest ze ztráty zůstává s člověkem dlouho, dá se říci, že navždy. Pozůstalý i jeho okolí by se mělo připravit, že bude třeba hodně trpělivosti, vytrvalosti a umění dopřát všemu náležitý čas. Ztráta jedné osoby zasáhne velikou skupinu lidí, celou síť vztahů. Nebývá nezvyklé, že právě nejbližší osoby si nejsou schopny vzájemně dávat náležitou podporu a že pochopení naleznou spíše u spřízněné, cizí duše. Jako příklad je možné uvést truchlící rodiče; může se stát, že smrt dítěte partnery rozdělí – někdy na určitou dobu, někdy napořád. Jindy partnery taková tragédie jejich vztah mnohem více prohloubí, zpevní. Obecně platí, že muži a ženy prožívají smrt svého dítěte jinak a také svůj smutek dávají najevo každý jinak. Z této rozdílnosti často vzniká neporozumění. Např.: „Vůbec nevím, co si mám o něm myslet. Můj muž jako by po našem dítěti vůbec netruchlil.“ Záleží však na dalších okolnostech, které jsou vždy v jednotlivém případě zcela individuální. Ano, je nutné mít na mysli odlišnost reagování každého z nás na tragické úmrtí blízké osoby.
Různorodost projevů zármutku neznamená nedostatek lásky, není projevem bezcitnosti nebo lhostejnosti. Každý člověk může truchlit jiným způsobem. Pokud lidé navenek neprojevují žádný smutek, neznamená to, že žal neprožívají.
Jaké existují formy pomoci pozůstalým?
Mnoho pozůstalých se shoduje, že možnost vypovídat se byla pro ně velmi důležitá a částečně pomohla zmírnit tu obrovskou bolest. Možnost vyjádřit své pocity a myšlenky o zemřelém a o smrti je velmi významná. Někdo má potřebu znovu a znovu mluvit o prožitcích nebo událostech, protože zjišťuje, že každým rozhovorem se trochu zmenšuje tíha starostí a strachu, smutku, osamělosti, nebo se mu na chvíli uleví. Je dobré vědět, komu se můžete svěřit. Často se stává, že naslouchající nebyl dostatečně účasten nebo chtěl utišit a uklidnit, ale použil nevhodné rady. Mezi takové patří např. věty typu:
„Vzchop se, máš přece pro koho žít!“
„Musíš být silná/silný!“
„Vzmuž se trochu!“
„To bude dobré, uvidíš…Chce to čas…“
„Máš celý život před sebou“!
Mohou způsobit bolest, popudit, ale možná někdy dřív jsme sami nebyli schopno pochopit druhého, co prožíval při ztrátě blízkého člověka. Pokud nemůžete najít nikoho, s kým byste chtěli nebo mohli sdílet svou bolest, neobávejte se vyhledat specializované odborníky. Dále můžete vyhledat skupinu lidí s podobnou zkušeností. Společným sdílením prožitků zármutku se Vám může dostat pomoci a podpory, kterou zároveň můžete předávat někomu jinému. Existují tzv. svépomocné skupiny, které pomáhají vidět všechny bolesti a zmatky jako zcela normální a přiměřené dané situaci. Mohla Vás napadnout myšlenka, jestli jste ještě normální nebo že jste jediný, kdo prožíváte tak silný otřes. Obzvláště v situaci, kdy třeba okolí naznačuje, že už byste se měl chovat „normálně“. Jak již bylo uvedeno výše, je to zcela individuální záležitost jak z časového hlediska, tak z hlediska projevů, pocitů a jejich intenzity. Stejně tak se může stát, že někdo nemusí prožívat nic z výše popsaného, ale i to je v pořádku. Každý jde svou cestou, svým způsobem a ve svůj čas.
Mnozí pozůstalí mohou mít potřebu neztratit vnitřní spojení se zemřelým. Vracejí se ke společným zážitkům, vyhledávají místa, kde bydlí spolu, představují si, co by asi teď řekl, co by si myslel. Mohou se vracet na místa nehody, kde byl ukončen život milovaného člověka. Potřebují dávat svíčky nebo květiny právě na místo nehody nebo zde vybudovat pomníček. Toto místo je často důležitější pro vnitřní kontakt se zemřelým než místo, kde byl následně pohřben či jinak uložen. Naopak jiní pozůstalí kolem takového místa nejsou schopni projet, projít hodně dlouho nebo nikdy.
Jakým způsobem můžete navázat vnitřní kontakt se zemřelým?
Např.: vést se zemřelým vnitřní rozhovor, prohlížet si fotografie, procházet staré cesty, nechat si o zemřelém vyprávět od přátel, vypořádat s láskou jeho pozůstalost, zapalovat svíčky, navštěvovat místo nehody, hřbitov…. Jak to vycítíte sami.
To všechno může zároveň přinést bolestné pocity. Zvažujte sami podle sebe, vše přijde přirozeně samo od sebe, naslouchejte vnitřním instinktům. Pokud to nebude vyhovovat dnes, odložte aktivitu na jindy..
Cesta k víře…..
V situaci tragické ztráty blízké osoby můžete nalézt útěchu, pomoc, vysvětlení ve víře v Boha. Pro věřící je tato forma pomoci obzvlášť důležitá. Jiní věřící však v takové situaci mohou ztratit důvěru v Boha. Zlobí se, vyčítají mu, že je nespravedlivý. Další, nevěřící, mohou naopak právě teď najít cestu k Bohu, což jim lépe pomůže vyrovnat se s tragédií.
Jak dál….? Když výhled do budoucnosti se jeví jako nesnesitelný, hrozný, nemožný….
Možná Vás napadají myšlenky typu:
Jak bez něj/ní dokážu žít?
Měl/a před sebou celý život!
Vždyť byl/a úplně zdravá!
Jak se postarám o rodinu?
Tolik věcí budu muset dělat sám/a!
Nic už nemá smysl!
VĚZTE: smutek a bolest se časem mění. Zkuste žít od jednoho dne k druhému, nezanedbávejte svoje základní potřeby, poslouchejte své tělo, věci řešte postupně od jednodušších záležitostí po složitější. Nezoufejte, když se hned všechno nepodaří, máte nárok na chyby. Neobávejte se říct si o pomoc.
Nebo-li v bodech - svépomoc v krizi:
•Buďte na sebe hodní a berte ohled na své možnosti, nepřetěžujte se
•Nepěstujte v sobě pocit viny
•Dopřejte si dostatečnou dobu oddechu
•Pečujte o své tělo – nezapomínejte na jídlo, choďte na procházky, dopřejte si např. masáže, bylinkové koupele, zkuste pokračovat či provozovat pohybové aktivity
•Pokuste se dodržovat pravidelný denní rytmus
•Nezatěžujte se změnami v bytě – na vše je čas; měsíce i roky. Nyní potřebujete nabrat sílu.
•Nespěchejte s důležitými rozhodnutími (stěhování, změna zaměstnání apod.)
•Neobávejte se poprosit ostatní o konkrétní pomoc (okolí by rádo pomohlo, ale samo někdy tápe)
•Pobývejte ve společnosti těch, kteří vám rozumějí a chápou Vás
•Do ničeho se nenuťte
•Potřebujete - li hodně spánku, nebraňte se mu
•Můžete si vést deník a zapisovat si své pocity, myšlenky
•Své emoce můžete vyjádřit i jinými výrazovými prostředky: např. hudbou, tancem, malováním
•Zkuste vyhledat osoby s podobnou zkušeností – můžete pomoci nejen sobě, ale i druhým
•Jste - li zcela zoufalí, zavolejte přátelům nebo na linku pomoci či vyhledejte odbornou pomoc zkušeného poradce, psychologa, sociálního pracovníka. Můžete se obrátit i na kněze, kazatele
Když se smutek stále vrací….
Obzvláště bolestné jsou sváteční dny. Obecně je první rok smutku se všemi „výročími“ považován za opravdu nejtěžší rok v životě pozůstalých. Jsou to Vánoce, Velikonoce, narozeniny, výročí svatby, den úmrtí, den pohřbu….Jako by člověk vše prožíval znovu. Někomu pomáhá být sám se svými vzpomínkami. Jiní se sejdou s rodinou a přáteli a společně vzpomínají. Pustit se znovu do života vyžaduje obrovskou práci a hodně času. Nevzdávejte se a nespěchejte. Pokud cítíte potřebu se s někým o svou bolest podělit nebo si jen popovídat, neobávejte se obrátit třeba na nás – České sdružení obětí dopravních nehod.
Dále se můžete obrátit např. na:
Poradnu pro pozůstalé, truchlící (Hospicové hnutí Vysočina); www.cestadomu.cz
Internetové poradenství www.internetporadna.cz
Občanské sdružení Dlouhá cesta; www.dlouhacesta.cz
Krizové linky ve svém městě či kraji, krizová centra, např. RIAPS – www.riaps.cz, centra krizové intervence (např. PL Bohnice, Ústí nad Labem, Kutná Hora, České Budějovice), případně na www.help24.cz (přehled center psychologické pomoci v celé ČR)
Jak truchlí děti?
Při úmrtí blízkého člověka jsou dospělí často bezradní, jak zacházet s dětmi jako pozůstalými po nejbližších příbuzných. Kladou si otázky, jak dítěti sdělit, že milovaná osoba zemřela, že tu není a už nikdy nebude?…jak budu dítěti odpovídat na jeho dotazy?....nebo zda dítě vzít na pohřeb?.....jak ho ušetřit smutku? Tyto a další otázky vycházejí z mnoha mýtů, které mezi lidmi přetrvávají
Jak se může truchlení u dětí projevit, jaké signály mohou napovědět?
•Zlostné a zmatené reakce
•Bázlivost, úzkostné reakce
•Noční můry
•Výchovné problémy
•Školní selhávání
•Poruchy koncentrace pozornosti
•Pocit nepochopení a opuštění
•Závist, žárlivost
•Drogy, alkohol, rizikové chování
Tyto projevy mohou naznačovat, že dítě si se svými pocity neví rady a změnou svého chování volá o pomoc. Nemusí se projevit nic z uvedeného, ale je dobré všímat si případných změn v chování u dětí a snažit se s dítětem víc komunikovat, seznámit se situací v rodině i učitele ve školce, škole či v zájmových kroužcích, případně pro něj vyhledat odbornou pomoc. I učitelé ve školce či ve škole mohou dítěti velice pomoci ohleduplným přístupem.
Jak dítěti sdělit, že někdo blízký zemřel?
Dítě je součástí rodiny a sdílí její osud a umí vycítit, že není něco v pořádku, když rodiče jsou smutní, pláčou, málo mluví; jsou prostě jiní.
Rodiče ve smyslu ochránit své dítě od šoku, traumatu zvažují možnost dítěti neříct, že někdo blízký zemřel. Opak je pravdou – dětem je třeba říkat pravdu, protože ony se ji vždy nějakým způsobem dozví a situace může být pro dítě ještě obtížnější.
Jak reagovat na otázky dítěte?
Nebojte se dotazů, které bude dítě ohledně smrti klást. Jestliže se dítě ptá, pravděpodobně něčemu nerozumí. Odpovídejte pravdivě a pokud něco nevíte, klidně to přiznejte. Používejte konkrétní slova jako „zemřel“.
Vzít dítě na pohřeb?
Převažuje názor, že ano, že by děti neměly být opomíjeny a že by se mohly podílet i na přípravě – např. výběrem květin. Ze strany dospělých dětí je možné se setkat s pocitem, že rodičům zazlívají, že je na pohřeb např. prarodičů nevzali, ale stejně tak, když je na pohřeb vzali. Každopádně záleží vždy na konkrétních okolnostech a podmínkách konkrétní rodiny a pokud mají rodiče pochybnosti, je vhodné je ventilovat a poradit se.
Bezpečné zázemí pro děti
Od přijetí zprávy o smrti blízké osoby se život je vše jakoby naruby a děti tuto změny vnímají velice intenzivně. Snažte se co nejvíc zajistit pro dítě a tím pádem i sobě běžný denní řád. Pro děti je velmi důležité zachování běžných rituálů – ranní vstávání, docházení do školky, školy, odpolední společný program, příprava na společný večer a na spaní apod. Stejně tak v bezpečném zázemí mohou děti ventilovat své emoce – vztek, pláč, smutek.
Společné vzpomínky
Vzpomínání na zemřelého je součástí vyrovnání se s jeho smrtí – fotografie, co měl rád, co říkal, co dělal, schovat nějakou věc na památku. Součástí vzpomínání je také společné docházení na hřbitov či místo, kde je zemřelý pochován, uložen.
Buďte dítěti v období truchlení nadále oporou, jistotou, zázemím. Naslouchejte mu, mluvte s ním, odpovídejte na otázky. Pokud se cítíte vyčerpaní, nebojte se dítěti objasnit např. svoji únavu nebo častější pláč. Dítěti stačí vysvětlit, že být smutný a plakat, když někdo blízký zemře, je zcela normální a že se nemá čeho obávat. Svým přístupem a svým způsobem vyrovnávání se budete dítěti příkladem.
Na Vaší těžké a smutné cestě Vám přeji hodně síly, pochopení a podpory od okolí.
Mgr. Michaela Blatná – psycholog a odborný garant ČSODN za psychologickou oblast
